Kdo jsme?
Kdo jsme? Máma a dcera. Obyčejné ženy, jedny z mnoha, které prožily doprovázení svého blízkého človíčka v jeho posledním čase tady na Zemi. Tolik otázek a nejasností vyvstalo, co kde kdy jak zařídit, na koho se obrátit…
Téměř na všechny jsme našly odpověď. Poznaly jsme, že rodiny podporu mají, pokud o ni stojí. Slovo hospic a paliativní péče ale stále ještě nesou stigma bolavé ztráty a nezvratného konce. Víme jak těžké to může být pro toho kdo umírá – byť obklopen lidmi, zůstávajíc ve své fatální ztrátě sám.
Naše cesta duly začala rozhodnutím zůstat spolu až do konce
Naše cesta duly začala doma, u lůžka našeho blízkého človíčka.
Smrt nás jednou čeká všechny, ale jen málokdo ví, jak s ní „být“. Rodiny bývají zahlcené emocemi i praktickými povinnostmi, instituce se zaměřují hlavně na péči a medicínu. A právě tady vnímáme prázdné místo – pro samotného umírajícího. To místo patří dule.
Od chvíle, kdy jsme doprovázely našeho Pepíka jsme věděly, že chceme tuto prázdnotu zaplnit. Staly jsem se certifikovanými dulami na konci života a myšlenku, že především samotný umírající potřebuje člověka, který s ním bude – bez masek, bez spěchu, v tiché přítomnosti do posledního dechu a ještě o kousek dál, šíříme světem.
Jmenujeme se Naďa Svoboda a Karolína Bajer
Jmenujeme se Naďa Svoboda a Karolína Bajer, ale mohly bychom mít jména jako Pepinka, Maruška, Petra, Hanka, Lenka, Nikolka, Kristýnka nebo Magdalenka.
Dulino vzniklo proto, že věříme, že když nás bude víc, změníme pohled naší společnosti na smrt a konečnost našich životů tady na Zemi.
„Svoboda rozhodnout se, zda opustíme tento svět nám nebyla dána, ale všichni máme Naději, že život smrtí nekončí.
