Tráva je bezva věc, leháme si do ní a ty se ptáš: „Zdálo se ti něco?“

Odpovím: „Víš, dnes v noci se mi zdál vážně zvláštní sen.“

Na chvíli se odmlčím, poslouchám, jak pofukuje větřík, a pak pokračuju:

„Byl v něm chlapec. Znám ho snad tisíc let… ale nevím přesně odkud.

Z dálky, z dřívějška, z místa, který se nedá pojmenovat.

Ještě než jsem ho uviděla, slyšela jsem jeho hlas – a  hned jsem se upamatovala.“

„Ten hlas,“ zasním se „byl tak známej, až se mi sevřelo srdce.

Hlubokej, klidnej, takovej, co tě pohladí zevnitř. Když promluvil, jako by se ve mně něco rozsvítilo.“

Bezděky si sáhnu na prsa, tam kde cítím srdíčko, které najednou zní jako tamtamy indiánských šamanů…

„Pak jsem ho uviděla. Měl bílou košili a po lokty vykasaný rukávy, světlo mu tančilo na kůži…

A jen se na mě díval. Nic neříkal. Nemusel. Jeho pohled říkal všechno.

Byla v něm jistota, že se známe dávno před tímhle životem.“

Nad námi trylkuje vlaštovka a mezi stébly něco šustí.

„Ráno jsem se probudila,“ šeptám tiše,

„a pořád jsem ho cítila v sobě.  Ne tělem, ale tak… prostě všude.

Jakoby se naše světla na chvíli dotkla a to místo ve mně ještě pořád hřálo.“

Díváš se do nebe a říkáš:

„Možná to byl jen sen. Ale možná to bylo setkání duší.

Takový to, co se děje někde mezi světy,

aby nám připomnělo, že jsme pořád propojení.“

Sedáme si ke kamenu, na který jsme si postavily  šálky s kávou

a díváme se do světla, které dopadá na okraj hrnečku.

Mám pocit, že tam někde v té záři je i kousek z toho snu.

„Víš… ten hlas ve mně pořád zní.

Jako by mi šeptal, že nic z prožitýho se nikdy neztratí.“