Ležíme v trávě, slunce se pomalu sklání a já ti říkám:
„Víš, někdy mám pocit, že jsme jako země samotná.
Že v sobě každý nosíme všech pět elementů,
a že podle toho, který zrovna mluví nejhlasitěji, dýchá i náš život.“

Chvíli mlčíme a posloucháme, jak šustí listy.
„Země,“ začnu pomalu,
„to je to, co nás drží.
Naše tělo, kosti, kůže, jistota, že někam  patříme.
Země nám připomíná, že všechno má svůj rytmus — pomalej, trpělivej, opravdovej.“

„Voda,“ říkám dál,
„to jsou naše emoce.
Ta voda, která teče, když milujeme, i ta, která se zvedne, když nás bolí u srdíčka.
Když jí dovolíš plynout, vždycky tě dovede zpátky, k sobě, domů.“

„Oheň,“ usměju se,
„to je naše vášeň.
Síla, která mění, tvoří, ničí i rodí.
Bez něj by byl klid, ale s ním se věci dávají do pohybu.
Oheň je odvaha bejt vidět.“

„Vzduch,“ šeptám,
„to je náš dech, slova, myšlenky.
To, co se nedá chytit, ale bez čeho bychom nemohli žít.
Vzduch je lehkost a svoboda – připomíná, že všechno se může změnit.“

A nakonec dodám:
„A pak je tu éter, pátej element,
Ten, co všechno propojuje.
Ticho mezi nádechem a výdechem,
mezi nebem a zemí.
To, co nevidíš, ale cejtíš, když se na chvíli zastavíš.“

Díváme se do dálky, kam právě usedl motýl.
„A víš,“ usměju se,
„všichni máme ty elementy jinak poskládaný.
Někdo je víc voda, jiný oheň, někdo dech, někdo hlína.
Ale když se všechny potkají v rovnováze,
člověk je najednou tak nějak celej, v pohodě a harmonii.“