Ležíme spolu v trávě, slunce už není tak horké a vzduch je plný lehkého ticha.

„Poslouchej,“ říkáš potichu, „někdy mám pocit, že jsem rozhozená… že nejsem celá.“+

Podívám se na tebe, jako na někoho, kdo hledá něco, co už dávno má.

„Rovnováha,“ řeknu pomalu, „není stav. Je to pohyb.

Takovej malej vnitřní tanec mezi tím, co dáváš, a tím, co ti zůstane.“

Zavrtíš hlavou: „Jsem jako mrňous, kterej se  houpe na  houpačce s dospělým…buď jsem nahoře, nebo dole,

ale nikdy ta houpačka nezůstává vyrovnaná“

Usměju se. „Takhle to máme všichni. A víš proč? Protože nejsme stroje.

Jsme voda, oheň, vítr… a někdy i těžká vlhká hlína.

A všechny tyhle části se v nás hejbou najednou. “

Chvíli mlčíme. Vítr se otře o stéblo trávy tak jemně, že to skoro není slyšet.

„Rovnováha není o tom být pořád klidná,“ dodám.

„Je o tom vědět, kdy se vrátit k sobě.

Když dáš příliš, přerosteš druhý a ztratíš se.

Když dáš málo, přerostou oni tebe.

A rovnováha je přesně to místo uprostřed — kde se nepotřebuješ bránit ani nic dokazovat .“

Povytáhneš obočí. „A jak poznám, že jsem tam?“

Zhluboka se nadechnu. „Tak, že dáš v sobě prostor tichu.

Ne prázdnotě, ale tichu.

Takový to ticho, který je měkký, sametově černý, to kde slyšíš sama sebe.

A cítíš: jo, teď jsem doma. A z tohohle místa uděláš rozhodnutí“

Modrý motýl si sedne kousek od nás, a bez bázně sosá sladkou štávu z květu.

„Rovnováha,“ šeptám, „možná je to každej jeden okamžik, kdy se vrátíš k tomu, kdo jsi – ne k tomu, kdo máš bejt.“