Vyprávěnky z louky
aneb O duhovém těle
Ležíme v trávě a díváme se do nebe.
Vítr hýbe stébly, občas přes nás přejde stín oblaku. Podívám se na tebe a zašeptám:
„Víš, já si někdy představuju, že naše tělo je celý ze světla.
Jako kdyby v nás někdo rozsvítil sedm malých sluncí,
každý svítí jinou barvou,
a dohromady tvoří to, kým jsme.“
Zasměješ se a já pokračuju:
„To první světlo je dole, na hrázi, mezi konečníkem a vulvou nebo šourkem.
Je červený.
Drží nás u země, dává nám pocit bezpečí a jistotu, že sem patříme.
Když ho cítím, mám chuť chodit bosky, dýchat hluboko do pánve a tančit.“
„Nad ním je oranžový, to, který má sílu tvořit.
Tam bydlí kreativita, radost, blízkost, dotek, sexualita.
Když se otevře, všechno začne plynout.“
„Žlutý je jako slunce v břiše, najdeš ho v dolíku pod hrudní kostí, tam je solar plexus“ říkám,
„dává sílu, odvahu, chuť žít.
A když se rozsvítí, připomene nám, že jsme dost právě takoví jací jsme.“
Nadechnu se, a mezi tím vším co slyšíme, rozeznávám, jak si na potoku šaktají naše kačky.
„Pak je zelený, najdeš ho, když si položíš ruku na srdce.
To je moje nejoblíbenější,“ popotáhnu koutky rtů směrem nahoru.
„Tam se všechno spojuje – nahoře i dole, tělo i duše.
Je to barva, která voní po lese.“
„Nad srdcem svítí modrý,“ ještě stále šeptám,
„tam sídlí hlas.
Nejen ten, kterým mluvíme, ale i ten vnitřní.
Když ho slyšíš, už nepotřebuješ křičet.“
„A pak je tu fialový světlo mezi obočím, v místě, kterýmu říkáme třetí oko.
Tam se rodí vize a sny, ticho, jasnost a sídlí tady naše intuice.“
Zadívám k obzoru za naší zahradou. Není tam nic než kopec plný trávy a nebe, kterého se dotýká.
Miluju tu čistotu a jednoduchost.
„A úplně nahoře… tam, kde nás hladila maminka, když jsme byli malí,
tam je bílý nebo zlatý světlo.
To, který nás spojuje se vším, co přesahuje. S Vesmírem, Univerzem, Jednotou, Bohem, říkej si tomu jak chceš.“
Zvedneš ruku a necháš ji prosvítit sluncem. „Takže jsme vlastně duhy??!“ ve tvém hlasu slyším sladký tón poznání.
„Jojo,“ říkám, „duhy, co se učí svítit zevnitř.“
