Ležíme v trávě, slunce nám hřeje tváře, kolem bzučí včely a hlína voní po dešti. Ty se ke mně otočíš a zeptáš se:

„Hele, a proč vlastně vzniklo to vaše Dulino?“

Usměju se a chvíli jen koukám do nebe.

„Víš… ono to vlastně vzniklo z ticha. Z těch chvil, kdy jsme seděly u postele blízkých človíčků, kteří odcházeli. A vnímaly jsem, že se děje něco strašně velkýho a zároveň křehkýho. Takový to… mezi nádechem a výdechem, mezi tím, co bylo a co už není.“

„Nikdo nás to neučil,“ pokračuju tiše. „Jak být nablízku smrti. Jak se na ni dívat, jak o ní mluvit. A tak jsme si to musely nějak… poskládat samy. Z intuice, z doteků, z pohledů, z dechu. A zjistily jsme, že to, co se děje při umírání, je vlastně strašně podobný tomu, co se děje při narození. Jenom ten směr je jinej.“

Chvíli mlčíme. Na blízké větvi borovice sedí párek hrdliček a pouští do světa svoje cukrování,

„Dulino vzniklo z touhy, aby se na smrt přestalo koukat jako na něco cizího,“ říkám pak. „Aby lidi měli kolem sebe někoho, kdo s nimi zůstane až do konce. Kdo se nebojí být přítomný. Kdo ví, že tohle všechno je součást života. Že smrt není konec, ale proměna.“

Přimhouřím oči a zamyslím se. „A taky, abychom si to připomněly i my samy – že máme v sobě tu moudrost. Že to, co děláme jako duly, je návrat k něčemu dávno známýmu. K lidskosti, k doteku, k odvaze být. K tomu, že i v tichu může být láska.“

Zvedneš hlavu a řekneš:

„To zní… jako kdyby se smrt zase vracela do života.“

A já jen přikývnu. „Jo. Přesně o to jde.“ 🕊️